Jak to začalo?
V roce 1998 jsme si pořídili fenku Leonbergra Ditu. Úplně první fenku, doté doby jsme měli pouze psy. Samozřejmě bylo spoustu argumentů proti feně, ale jeden drobný detail přeci jenom převážil všechny zápory. Tito krásní, velcí psi jsou příliš velcí a v dospělosti i feny váží 60 kilo, natož pak psi. A pro úplné začátečníky je přeci jenom fenka lepší.
Pak přišlo dilema, zda štěňátka ano, či ne. Ale po rentgenu kyčlí, který je podmínkou pro splnění chovnosti bylo rozhodnuto, fenka chovná nebyla (DKK 0/3). Začaly jsme chodit na cvičák, složily pár zkoušek a cvičení nás začalo bavit, hlavně tedy paničku. Ale překážky, které jsou součástí, každé větší zkoušky, začaly být pro šedesátikilového leona problém.
Tak jsem začala hledat plemeno, které je sportovní, lehké, ale dostatečně velké a chlupaté. Z těchto požadavků vyšel právě ČESKÝ HORSKÝ PES.
V atlasech psů nebylo nikde toto plemeno popsáno, jediné obrázky, které jsem měla byly z časopisů, kde psali o canicrossu (běh se psem) a kniha česká národní plemena psů (Findejs a kol., 1998). Přesto bylo jasné, že právě toto plemeno je to pravé.
Pak už to šlo ráz na ráz. V září 2004 jsme si přivezli štěňátko ČHP, žlutobílou fenku Grejsi. S Grejsi jsme se věnovali všestrannému výcviku a z lehka jsme přešli na záchranařinu.
V lednu 2006 jsem zažádala o uznání názvu chovatelské stanice DI-LE-GREJ.
DI-LE-GREJ jsou první písmena z našich jmen, jako památka na moje první, jedinečné psí kamarády. Po půl roce byl tento název mezinárodně uznán. Bohužel se Dita již uznání chovatelské stanice nedožila. I když jí nové štěňátko prodloužilo život o dva roky a vrátila se do štěněcích let, nebylo to nic platné, prohrála boj se zákeřnou nemocí.
Proti narození a smrti nemáš léku. v mezidobí zachovávej radost.
Santayana
Ovšem, když je člověk zvyklý na dva psy a zůstane-li jen jeden, je smutno. Výsledkem této rovnice byla Arletka, štěně z našeho prvního odchovu. Díky výborné povaze jsme se s Arletou mohli skutečně věnovat záchranářskému výcviku. Hledání lidí a běhání po lese jí nesmírně bavilo. Od roku 2013 jezdila pravidelně na „ostré“ pátrací akce a v listopadu 2014 splnila atesty ministerstva vnitra pro plošné hledání. Za svůj život pomohla při čtyřicítce pátracích akcí po pohřešovaných osobách. Arleta zemřela v říjnu 2018 ve věku deseti let, po léčbě silného zánětu v těle, který se jí vrazil do kloubů.
Grejsi měla jen jeden vrh. Kvůli torzi žaludku jsme jí dále nekryli. V osmi a půl letech nás Grejsi na vždy opustila v plné síle a výborné kondici, po úrazu, kdy došlo k vyhřeznutí ploténky.
Z druhého vrhu po Arletě jsme si nechali nechovnou fenku Caramelu, jako následovníka ve výcviku záchranařiny a pejska Calvina. Role Caramely nakonec nebyla v záchranařině, protože kvůli silnému loveckému pudu, nebyla na práci do lesa použitelná a záchranařinu dělala jen pro radost. Svoje místo ve smečce ovšem našla jako chůvička nových štěňátek. S Karčou jsme objevily novou aktivitu a tou je dogtrekking, pro který se náramně hodila. S Calvinem jsme se nejprve začali věnovat canisterapii, kterou jsme dělali necelých pět let. Po třetím roce života jsme se i s Calvinem začali věnovat záchranařině a nakonec byl následovníkem Arlety právě on.
Abychom zachovali naši krev i do budoucna pořídili jsme si v prosinci 2017 vnučku po Calvinovi – Boru Hvězdu nad Sázavou. Třičtvrtě roku jsme tak měli smečku čtyř psů a všichni pracovali. Bora plně nahradila Arletu v jednotce psovodů dobrovolných hasičů a hned na prvním výjezdu zachránila pohřešovanou osobu.
O Boru jsme málem přišli po komplikacích s císařským řezem, nakonec musela být vykastrována a tak jsme si nechali jediné štěňátko, pejska Devona.